Živoření politické diskuze u nás
Máme za sebou připomenutí našeho 28. října 1918, bohatě doprovázené fotografiemi či kresbami tváře T.G.Masaryka a jeho soch, jako kdybychom byli pevně rozhodnuti žít podle jeho odkazu, charakterizovaného především jeho známým výrokem o tom, že demokracie je diskuze.
"Vy jeden každý musíte vždy snést mínění druhého. V demokracii je svoboda, volnost. Demokracie, bylo řečeno, znamená diskusi, tj. nesmí se nikomu překážet, kdo má jiné a opačné mínění. Musíte přes rozdíly politické žít kamarádsky. Naučit se respektovat cizí mínění, vyslechnout důvody. Vy se můžete mezi sebou pohádat, ale vždy jako kamarádi, kterým jde o věc“, řekl Masaryk v roce 1919 skupině vojáků tehdy vzniklého Československa.
Uplynulo 101 let od doby, kdy bylo toto vyřčeno. A jaký je dnešní stav politické diskuze u nás? Takový, že diskuze, ještě docela živá a plnokrevná v těsně poválečných letech 1945-47, už dnes jen živoří. Máme u nád dva politické tábory – řekněme Zemanovce a Drahošovce, ale média pracují jen ve prospěch tábora druhého, drahošovského. A proč tomu tak je? Protože i svět je rozdělen na dva tábory, na tábor evropsko-americký a rusko-čínský, přičemž ten první se chce stát světovým táborem jediným, a při uplatňování této své vůle rozhodně neškudlí. Pumpuje finance do médií těch politických táborů, která jeho světovládnou snahu podporují, a to už tak dlouho, že jiná média už téměř vymizela. Nu a bez nich – pokud jde o poměry u nás - hlas zemanovského tábora slábne, jeho hlas je v blahobytném hlaholu tábora druhého slyšet stále méně, až nastává tzv. mediální úhor. Médií prochází už jen jeden slyšitelný hlas – ten drahošovský, po angloamerickém vzoru nazývaný mainstreamem, čili hlavním proudem. A diskuze, bez které je demokracie nemyslitelná, pod tlakem mainstreamu umírá. A demokracie umírá společně s ní.
Jen z jednoho místa lze hlas tábora prvního ještě občas zaslechnout. Je jím internet, kam se uchýlilo pár lidí, rozhodnutých udržet masarykovskou diskuzi při životě. A tak odtud, z internetového podzemí, tito osamělci dál vyslovují své názory a snaží vyvolat diskuzi mezi sebou dole, a těmi blahobytnými nahoře. Ale ti nahoře na jejich výzvy nereagují, tváří se, že vybavovat se s jakýmisi amatéry z internetu je pod jejich úrovní, takže diskuze ne a ne se rozhořet.
Ale stane se, i když samozřejmě jen občas a výjimečně a řekl bych dokonce, že snad jen omylem, že se některý z článků mainstreamu s nemainstreamovým webem tzv. zapomene a spustí s ním řeč, s čímž mám já sám, a to nejspíš jen náhodnou shodou okolností, tyto dvě zkušenosti:
Koncem července t.r. jsem na několika těchto webech zveřejnil článek nazvaný: Jméno na černém seznamu ČT je vstupenkou do nebytí. Uvedl jsem jej posteskem dnes už zesnulého, ale skvělého a v jistém čase do ČT velmi často zvaného novináře Jana Petránka, který ovšem odtud přestal dostávat pozvánky v okamžiku, kdy řekl, že Krym je a byl vždycky ruský. Petránek svůj postesk, o němž je řeč, vyřkl v listopadu 2016 a zněl takto: „Už si ani nepamatuju, kdy mě do ČT naposledy pozvali. Octl jsem se asi na jejich černém seznamu“.
Ten černý seznam mi tehdy uvízl v hlavě a začal jsem si v paměti shromažďovat jména novinářů, novinářek a vůbec lidí veřejně činných, které postihlo totéž, co Jana Petránka. Že totiž v jisté době byli ve studiích na Kavčích Horách jako doma – a pak najednou bác ŠMYTEC A NAVŽDY - a to v okamžiku, kdy řekli něco, co nebylo v přesném zákrytu s politickou linií vedení zcela „nestranné, neutrální a všem politickým směrům a hlediscím otevřené ČT“. Napočítal jsem těch jmen na jedno krátké posezení devatenáct – bylo mezi nimi i jméno naší světoznámé zpěvačky Soni Červené - nu a letos v létě můj článek i se seznamem oněch devatenácti postižených na několika internetových webech vyšel.
A pochopitelně narazil. Novinář našeho hlavního proudu a též častý host zpravodajských pořadů ČT, jehož jméno mi bohužel vypadlo, konstatoval, že můj článek je absolutní nesmysl a že ostatně právě např. zpěvačka Soňa Červená se na žádném takovémto černém seznamu ČT nevyskytuje.
Kdo ví, zda si aspoň později, až zmoudřel, uvěd
omil, že když popřel to, že jistá osoba na seznamu není, že tím současně potvrdil, že tento seznam existuje. A že tedy mluvit v souvislosti s ním o nesmyslu je beze smyslu. A že jediné, co by pro dotyčného kritika mého textu mělo smysl - myslím morálně – by bylo zamyslet se nad tím, do jaké míry je dnes už zcela neoddiskutovatelně fungující černý seznam veřejnoprávní ČT v souladu se svobodou a demokracií, kterou se současný náš establishment, včetně oné ČT, stále tak přičinlivě ohání.
Případ druhý a velmi podobný: 25. října editor internetového webu a současně i tištěného časopisu Forum 24 Jan Jandourek napadl jak článek můj, nazvaný Nesnesitelné Babišovo páteční dilema, tak i podobně laděné články Jana Schneidera a Jiřího Hájka. Přičemž jedna část mého článku se mu zdála natolik trestuhodná, že neváhal zopakovat ji i ve svém příspěvku. Zde je: „Když se rozjela aféra Prymulagate, stál premiér Babiš před nejosudovějším rozhodnutím své kariéry. Mediální příval aférou vyvolaný se v těch okamžicích se zlověstným hukotem Sorosových a Bakalových médií valil Českou kotlinou směrem k Moravské bráně a zdálo se, že musí smést každého, kdo by se mu postavil do cesty. Včetně premiéra, kdyby našel odvahu udělat cokoli jiného, než se k přívalu bez douhého rozmýšlení a co nejrozhodněji připojit...“
Mohlo by se zdát, že jde o text natolik neutrální, že nemůže podráždit nikoho ani vlevo, ani vpravo, ale pana Jandourka podráždil. A to specielně ono místo, kde píši o Sorosových a Bakalových médiích. To mu zvedlo tlak a tak na mě vybafl: „Blesk nepatří ani Bakalovi, ani Sorosovi!“
Takže hle! Jako na talíři zde máme obdobu případu předchozího. Jestliže p. Jandourek právě Blesk označuje za deník, který nepatří ani Bakalovi, ani Sorosovi, nevyhlašuje jím současně jeho v branži výjimečné postavení? Ano, většina našich současných deníků Bakalovi a Sorosovi patří, anebo jsou jimi přinejmenším finančně podporovány, dá se z Jandourkova výpadu odvodit, ale Blesk je výjimkou – ten k nim nepatří. Přičemž se samozřejmě nevylučuje, dodávám už já, že patří oligarchovi jinému. Třeba Rotschildům.
Pane Jandourku, nemáte někdy dojem, že na cestu, kterou tímto naznačuji, byste se ve své novinářské kariéře mohl napříště vydat? Že byste namísto drobných šarvátek s amatérskými internetovými weby vyrazil proti stavu, v němž média slouží jen tomu táboru, který na jejich provoz
získal od oligarchů peníze, což druhý tábor neopravitelně znevýhodňuje a celkově pak ničí volný souboj idejí a názorů, bez něhož je demokracie nemyslitelná?
Já vím, peníze a výlet pro rodinu na Maledivy to nepřinese, ale i tak by to možná za úvahu stálo. Co říkáté?
Lubomír Man
|
|
